Skupinová výstava

Realismus, naturalismus, radikální realismus, fotografický realismus, hyperrealismus apod. jsou pojmy z oblasti dějin umění, literatury, objevují se i ve filosofii a dalších oborech. Tyto pojmy nemají přesné vymezení, jejich konkrétní dobové využití se odvíjelo od oficiální či altrenativní ideologie a vztahovalo se vesměs k reprezentaci společenské situace spíše než k zachycování přírodních daností. I krajinářství z období holandského “Zlatého věku” 17. století, o němž se někdy mluví jako o prvopočátcích realistického vnímání a zobrazování přírody obnášelo spíše politické či náboenské poselství, dnes bychom je mohli ironicky označit za jakousi reklamu na dobové pojetí víry a státního uspořádání v dané oblasti (protestantismus a ekonomický liberalismus atd. v kontrastu ke katolictví a státnímu centralismu). Období, oněmž se hovoří jako o epoše moderního realismu popřípadě pozitivismu, tedy doba kolem roku 1850, se opět nesnažilo primárně o jakousi bezprostřední reflexi přírodní skutečnosti. Jeho hlavní představitelé v oblasti vědy, politické teorie či malířství měli na mysli spíše společenskou reflexi, usilovali o inovace politického uspořádání, mnohdy se jejich úvahy stáčely směrem k futuristické utopii. Míra kritičnosti se postupně zvyšovala, až postupně vyústila hlavně v oblasti literatury do naturalistického proudu, který vyvolal poměrně bouřlivé a rozporuplné reakce. Třeba romány Emila Zoly byly mnohdy chápány jako hanobení balancující na pokraji obskurnosti a hrubého nevkusu. Nicméně obdobná díla obsahují i jiný významný rys, jejž představuje jejich intenzita, silné působení na diváka či čtenáře, které ústí do pocitu vstupu do artefaktu, ztráty distance, bezprostředního kontaktu. Tato bezprostřednost vyvolává mnohdy stav nevolnosti, znechucení. Divák či čtenář není schopen zachovávat klasický odstup od díla, jeho integrita se rozpadá, ocitá se uvnitř díla respektive artefakt proniká příjemci tak říkajíc pod kůži. Sdělení díla využívající často motivy smrti, nemoci, rozkladu, hnusu apod. pak vnímatele oslovuje s maximální účinností. O obdobné zintenzivnění působení díla se snažila i dekadence či expresionismus, vždy svým způsobem. Dekadence uvádí vnímatele do umělých světů drog či přepychu a referuje tak o kritickém stavu doby. Expresionismus reprezentuje rozpad, nestálost, hroucení starého řádu, myšlení, jistot. Hyperrealismus z druhé poloviny 20. století ukazuje “bez komentáře” stav industrializovaného, umělého světa, zabývá se technikou, velkoměstem, masovou kulturou.

Na naší výstave jsou hyperrealistické tendence ukázány ve staro-nové podobě. Po obsahové i formální stránce nacházíme někdy styčné body s dekadencíjakožto jakousi radikalizací naturalismu. Figurální tvary jsou sice zdánlivě pevné, nicméně pod jejich povrchem cítíme probíhající rozklad, hroucení. Vystavená díla mnohdy využívají bezprostřední, demonstrativní působivosti kontrastu krásy a ošklivosti, touhy a znechucení. Idyla je pouze zdánlivá, postavy čekají, pozorují, sní, pohybují se na hranici života a smrti. Realita zde není vnímána jako bezprostředně dosažitelná danost, ale spíše jako nedostupná, ztracená idea, po níž lze toužit, ale z níž zůstávají pouze stopy, relikvie v obskurních kabinetech kuriozit. Násilí páchané na těle pak zbývá jako jedna z mála možností uvědomění si vlastní existence. Všednost, banalita má ironický ráz. Obraz se postupně ztrácí, proměňuje se v prázdnotu, duchovní vizi.

Realismus formulovaný od počátků evropského novověku jako filosofická idea a cíl naráží na své meze, prozrazuje svoji nerealizovatelnou hypotetičnost. Myšlení i zobrazování tohoto typu se tak jeví jako neustálé čekání na absolutní realizaci dokonalého otisku, dokonalého zdvojení skutečnosti, které ovšem vyúsťuje v její rozpojení a tak se v současnosti noříme spíše do virtuálních, simulovaných světů a vzdálenost s primární realitou se neustále zvětšuje.