Čestmír Suška

Čestmír Suška / Dutiny a membrány / Pokud se zaměříme na současnou tvorbu Čestmíra Sušky, i pokud budeme sledovat její vývoj, dospějeme k více či méně provizornímu závěru, že její hlavní téma představuje problematika dutiny. Suška se ve svých sochařských dílech, které jsou provedeny v nejrůznějších materiálech (hlína, dřevo, sklo, kov), snaží nahlédnout pod povrch tvaru, snaží se otevřít vnitřní prostor. Podobně, jako filosof Martin Heidegger ve své úvaze o džbánu, dokazuje, že tento vnitřek, dutina, není prázdnotou, ale podstatou věci. Dnešní doba je naproti tomu ve svých komerčních projevech příliš orientována na povrch, design, vnější efekt. Pronikání do vnitřku věcí je totiž dlouhodobý proces, který vyžaduje trpělivost a soustředění. Na tuto aktivitu není obvykle v rámci neustále se proměňující tržní nabídky dostatek času a energie. Diváci jsou tak vyčerpáni a rozptýleni odlesky a těkáním povrchů, že na jejich hlubší analýzu rezignují. Na druhou stranu je pronikání pod povrch samozřejmě svůdné a vzrušující. Pokud nám tuto podívanou někdo postaví před oči v lehce konzumovatelné podobě, rádi se na její senzačnosti popaseme. Suškovy plastiky však tuto jednoduchou cestu nesledují. Autor odmítá laciné senzační efekty populární kultury a staví diváka do náročné pozice „spolutvůrce“ přinejmenším v oblasti imaginace a interpretace. Uvnitř Suškových skulptur je volný či uvolněný prostor, místo pro naši fantazii a spoluúčast na významu uměleckého díla. „Prázdný“ prostor soch zaplňují sami diváci nehmotnou substancí svých představ a otázek. Důležité je, že Suška nedává definitivní odpověď na otázku, co se skrývá pod povrchem věcí, jak věci fungují, co je jejich podstatou. Umělec tyto otázky pouze iniciuje a aktivizuje vnímatele svých děl, aby se sám vydal na cestu hledání a citlivého vžívání se do nejednoznačné reality. Autor využívá různých ornamentálních a znakových rastrů a světelných efektů, kterými propojuje svět viditelných povrchů se světem tušených a prožívaných obsahů. Tyto rastry jsou však pouze určitou hypotézou, naznačením jedné z možností, jak věc v její „fenomenalitě“ uchopovat. Ornament naznačuje, že věci a materiály nejsou jen funkčními nástroji k uspokojování našich praktických potřeb. Věci a potažmo umělecká díla se vyznačují svébytným typem existence. Zmiňovaný filosof Heidegger ještě říká, že sochařské dílo „prosvětluje pustinu“. To znamená, že socha vytváří v indiferentním prostoru „objektivního“ světa konkrétní místo, dominantu či orientační bod. Suškova práce s motivem dutiny a s ornamentálním rastrem povrchu odhaluje v předmětech a materiálech jejich vnitřní potenciál. Pootevírá jejich tajemství, které se ale nevyčerpává v banální pointě. Tajemství dutiny k sobě láká diváka (třeba díky světlu) jako jakási past pohledu, ale nestaví ho do pozice voyuera, nýbrž aktivního tvůrce významů. Nové Suškovy práce nevyužívají už metodu skulpturálního odebírání hmoty z vnitřku či pláště objektu, ale naopak vytvářejí síťovinu povrchu z jednotlivých ornamentálních segmentů. Dá se říct, že autor skládá z dílců jakousi membránu. Ta zase jiným způsobem vypovídá o vztazích mezi člověkem a objekty, zdůrazňuje jejich subtilnost a proměnlivost.
Václav Hájek