Martin Kocourek

Anglické slovo skylight je libozvučné. Je to složenina, ve které rezonuje nebe a světlo, i když jeho skutečný význam je vikýř nebo světlík. V obou případech jde tedy vlastně naopak o klaustrofobní prostor. Ten je sice otevřený do exteriéru, jenže člověk z něj ve skutečnosti nemusí zahlédnout víc než stín, snop slunečních paprsků nebo abstraktní změť elektrického vedení, televizních antén a výsek koruny suchého stromu. Ale ten, kdo chce, má dar představivosti a potřebu vidět, dokáže zhmotnit obraz toho “za obzorem” i z mála. Něco podobného ukazuje i Martin Kocourek. Jeho podzimní končiny plné melancholie i radosti jsou ne náhodou zasazené do vysloužilých okenních rámů a tvoří je většinou jen drobný úlomek větve a dioda. Svazek drátů proměnil v trs rákosí v reálné velikosti nebo několik rezivějících květin. Podsvícený úplněk je vystřižený z papíru. Přesto má jeho střídmá estetika samoty, která se blíží ideálu minimalistické čistoty japonské ikebany, v sobě víc života než se může zdát. Kocourkovy krajiny jsou spíš městskými vzpomínkami na krajinu v postindustriální době. Ne náhodou pracuje s tím, co dosloužilo a většina lidí by to pokládala za odpad. Ovšem jemu jde o jiné věci: o iluzi červánků, západu slunce a kajinných impresí, které v sobě mají i něco romantiky z Whistlera a Kaspara Davida Friedricha.

Radek Wholmuth