Róna Jaroslav

Róna Jaroslav

Malíř, sochař, keramik, sklářský výtvarník Studoval na SOŠV v Praze (1975-1978) a u prof. S. Libenského na VŠUP v Praze (1978-1984). Malíř, sochař, keramik, umělecký sklář, grafik, scénograf, tvůrce vitráží a mozaik. Navázal na zkušenosti gestické a figurální...

Róna Jaroslav

Malíř, sochař, keramik, sklářský výtvarník Studoval na SOŠV v Praze (1975-1978) a u prof. S. Libenského na VŠUP v Praze (1978-1984). Malíř, sochař, keramik, umělecký sklář, grafik, scénograf, tvůrce vitráží a mozaik. Navázal na zkušenosti gestické a figurální malby 60. let. Ještě během studií se v jeho pracích projevovaly reminiscence na strukturální malbu počátku 60.let, v 80. letech procházel obdobím groteskní figurace (série vražd). Od 1985 začal tvořit první obrazy směřující k archetypální symbolice a předhistorické mytologii. Později začal manipulovat s křesťanskou symbolikou , ovlivněn středověkou deskovou malbou a raným romantismem J. Zrzavého a Kubištovou novozákonní mystikou. Přiklonil se ke kubistickému chápání prostoru a hmoty, a to jak v malbě, tak v plastice. V 90. letech přešel od neokubistického tvarosloví k reminiscencím na mašinismus a art deco. Změnil barevnost ze sytých temných tónů k studené světlé škále. V plastice vedle bronzu a keramiky uplatňoval i cín. Prosazuje se téma labyrintu, křesťanského dobyvatele a bludného rytíře a pozvolna opouští epická témata. Vytvořil rozsáhlý reliéfní cyklus nezobrazivých malých formátů, v nichž využíval možnosti materiálů a realizoval několik velkých pláten, ve kterých hledal novou harmonii elementárních tvarů jako reakci na artificialismus (Ostrovy, 1990). Od druhé poloviny 90. let, obohacený o abstraktní zkušenost, se vrací ke komplikované struktuře obrazové plochy. Patří k představitelům českého postmodernismu. V ikonografii spojuje kolektivní a individuální mýty, aktuální a klasická témata. Ve sklářské tvorbě vytvářel nejprve deformované, opalínem podjímané foukané láhve. Následovaly téměř naturalistické, popartistické a parodicky pojímané plastiky psů z foukaného skla do formy. Později se nechal ovlivnit vlnou postmoderny, vytvářel monstrózní psy v kombinacích skla zakládaného do olova, železa a foukaných částí. Názorově nejblíž si byly jeho malby a sklo v období tavené plastiky, kdy symboličnost geometrických útvarů a tajemnost prosvítající hmoty skloviny vytvořily harmonické objekty. koncem 80. let se vrátil k foukané plastice do formy, tentokrát figurálního typu. Eperimentuje rovněž v oblasti vitráže. Je také autorem divadelního textu Malý nezbeda a organizátorem výtvarného dění. Od 1985 člen Staré party, zakládající člen a centrální osobnost skupiny Tvrdohlaví.